Věřím, nebo i myslím ?

úterý 22. prosinec 2015 17:45

Tento způsob zimy poněkud nešťastným zdá se mi býti … dovolil bych si parafrázovat.  Nejsem teoretik, spíš praktik, zabývající se věcmi veřejnými už půl století, občas si o tom něco přečtu z různých uhlů pohledu. A tak tedy i Vánoce bez sněhu přispěly k mému studiu jedné dětské otázky – a proč ? 

Vím, že dějiny lidstva jsou dějinami válek, které se v různých cyklech a s různou intenzitou opakují .  

  Namnoze děti nechtějí uvěřit poznatkům rodičů, nabývají je samy vlivem času a prostředí , nakonec i stejné a tak se vše odehrává  v jakýchsi kruzích.

Dostala se mi do ruky kniha, která mne překvapila, neboť nejsem obdivovatel autora a dost by mne překvapilo, kdyby se našel někdo, kdo by tu autora myšlenek níže uvedených určil….

Demokracie je prý ten nejlepší způsob vlády, jaký si lidé na sebe vymysleli. Svědectvím o tom, že ale pochybnosti o správnosti tohoto názoru trvají už téměř sto let, jsou výňatky z této knihy, možná budete překvapeni, jak aktuální myšlenky autor tehdy napsal . A svým kamarádům po mailu i název prozradím…  Zejména je to o tom, proč namnoze v čele jsou systémem generovaní do čela ti bez valných morálně volných vlastností a ne ti s vlastním názorem, ale spíše političtí kšeftsmani…  Proč jsou třeba voliči ochotni naslouchat hezké lži za koblihu…

Ano, je to o přemýšlení… a je opravdu zajímavé těch pár řádek skoro sto let starých přečíst…

 

Poprvé jsem vstoupil do prostor posvátných i sporných. Ale vzápětí  jsem byl pobouřen, když jsem viděl to ubohé divadlo, jež se konalo před mýma očima. Bylo přítomno několik stovek zástupců lidu, měli zaujmout stanovisko k jakési důležité hospodářské otázce. Duchovní obsah předneseného byl na skutečně skličující  „výši“, pokud vůbec bylo tomu smyslu rozumět. Vzrušený dav křičící jeden přes druhého a nad tím vším nevinný starý strýc, snažící se v potu tváře se zvonkem v ruce vykřikovat vážné prosby a hrozby, aby sjednal domu opět důstojnost. Musel jsem se smát. Stačil mi ten jeden den a měl jsem podnět k přemýšlení na týdny.

O pár týdnů později jsem tam byl zase. Obraz se změnil k nepoznání. Sál byl skoro prázdný. Několik poslanců bylo na místech, zívali jeden na druhého, jeden mluvil. Místopředseda evidentně znuděně hleděl do sálu.

Rok pozorování stačil, abych svůj názor na podstatu této instituce beze zbytku změnil…  Poznal jsem tak současně instituci a jejího nositele, od té doby však  nedoznala podstatnější změny. Napadla mne tehdy celá řada otázek. Na prvním místě a nejvíc o absenci jakékoli zodpovědnosti jednotlivých osob. Parlament učiní nějaké rozhodnutí, jehož důsledky mohou být sebezhoubnější a nikdo za to nenese odpovědnost, nikdo nemůže být povolán k zodpovědnosti. Je snad o  zodpovědností to, že po nějakém krachu odstoupí vláda, nebo jsou nové volby ?

Je kritériem státníka to, zdali  ovládá umění přemlouvání  tak dobře, že se mu podařilo získat pro svoji ideu většinu náhodně a více či méně čistými způsoby dohromady sehnaného houfu ? Co má ale udělat, nepodaří-li se mu vlichotit většině natolik, aby ji získal pro své plány ? Má si ji koupit ?

  Domnívají se lidé, že pokrok tohoto světa pochází z hlav většiny a ne z hlav jednotlivců ?

Vidím, že zatímco opravdový státník se bude spíš stahovat z politické činnosti, která většinou nemůže spočívat ve výkonné a tvůrčí práci, ale spíše v licitaci a handrkování se o přízeň většiny, bude tato činnost vyhovovat malému duchu a přitahovat ho. Sto prázdných hlav nenahradí jednoho moudrého, ze sta zbabělců nemůže vyjít hrdinské rozhodnutí. Čím menší je zodpovědnost jednotlivců, tím větší je počet těch, kteří přes svoji ubohou úroveň se budou cítit povoláni dát národu své nesmrtelné myšlenky a síly. Je přece nemožné, aby stejní lidé rozhodovali odpovědně o záležitostech dopravy a stejně tak o otázkách vysoké zahraniční politiky. Bohužel se tu většinou nejedná o „hlavy“, ale o omezené, domýšlivé a nafoukané diletanty, o duševní polosvět nejhoršího druhu. Nikdo zde nenajde odvahu prohlásit  “Pánové, já myslím, že této otázce nerozumíme – já osobně tedy vůbec ne.“   

  Důsledkem je neustálé duševní zbídačování vedoucích vrstev. Klesá velikost státníků, až konečně zůstane vůdčí osobností onen malý typ parlamentního kšeftaře, jehož státnická hodnota je stále více měřena a uznávána podle toho, jak se mu daří slepovat koalice, tedy provádět ty nejpokleslejší obchody, které výhradně dokáží zdůvodnit vhodnost těchto zástupců lidu.

  Celý obraz parlamentního života se mi jevil o to žalostnější, čím větší bylo mé odhodlání proniknout do vnitřních vztahů, studovat osoby s ostrou objektivitou. Musel jsem přitom dospět k tomu, jak se zástupci lidu ke svému úřadu a důstojnosti dostávají a k způsobu jejich volby. Že se tu jedná skutečně jen o nepatrný zlomek naplnění obecného přání či dokonce požadavku voličů.

  Zdaleka největší podíl na politické výchově, kterou označujeme slovem „propaganda“, připadá tisku. Ten není v rukou státu, ale namnoze v drápech určitých sil. Musel jsem se divit, v jak krátkém čase bylo této velmoci umožněno vyrábět určité mínění, i když se často přitom jednalo o naprostou falzifikaci  všeobecných přání a názorů, za několik dnů se ze směšných věcí udělala významná státní akce a naopak, rychle upadly v zapomnění životně důležité problémy či byly vykradeny. Během krátké doby se podařilo  vyčarovat osoby a jména, spojit s nimi neuvěřitelné naděje široké veřejnosti a dokonce jim zajistit takovou popularitu, jaké se opravdu významným nedostalo za celý život.

Tato lůza dokáže žvanit na zasedáních a kongresech dokonce o jakési žurnalistické „cti“, , přitom však vědomě fabrikuje tzv. „veřejné mínění“, z jehož pěny pak vystupuje parlamentní „Afrodité“.

  Zejména se mi tedy vnucuje otázka – proč tedy volíme stovky lidí, když tedy pouze několik z nich má potřebnou moudrost k zaujetí stanoviska v důležitých otázkách.

 

Mně se po přečtení  stránek 60 – 70 knihy, ze kterých jsem výše uv. vybral , vkrádá otázka základní – tedy zda není způsob voleb nastrčených kandidátů politickými stranami na křesla poslanců, hejtmanů, starostů opravdu nutné zásadně změnit, aby se konečně po sto letech změnil způsob demokracie a rozhodování, který vedl k válkám…

A další otázkou je, zda už se kruh zase uzavírá….

Hezké Vánoce, přátelé..

 

22.12.15

Eduard Seibert

Eduard Seibert

Eduard Seibert

Komentuji dění v našem městečku a státečku

Mám rád tuhle zem, všude, kde jsem žil se mi líbilo. Horší je to s lidmi... Pokud má někdo zájem o diskuzi, mám mail adresu. Odpovím všem sympatizantům...

REPUTACE AUTORA:
11,45

Seznam rubrik

Tipy autora